O odpočinku, který si nemusíme zasloužit, a o zvláštním pocitu, že bychom pořád měli dělat něco užitečného.
Konečně máme chvíli pro sebe.
Nikdo nic nechce. Telefon nezvoní. Práce je pro dnešek hotová, nebo alespoň počká do zítřka. Sedneme si s kávou, podíváme se z okna a…
„Neměla bych raději vyprat?“
„Co kdybych alespoň uklidila kuchyň?“
„Taky bych mohla odpovědět na ty zprávy.“
A je po odpočinku. Možná ještě sedíme, ale v hlavě už běží seznam věcí, které bychom měli dělat místo toho.
Jak je možné, že i ve chvíli, kdy konečně nic nemusíme, máme pocit, že děláme něco špatně?
Kdy se z odpočinku stala odměna?
Vzpomeňme si, kolikrát jsme slyšeli:
„Nejdřív práce, potom zábava.“
„Jen tak neseď.“
„Když máš čas, najdi si něco užitečného.“
Většinou to nikdo nemyslel zle. Měli jsme se naučit zodpovědnosti, pracovitosti a tomu, že některé věci je potřeba udělat, i když se nám nechce. Jenže jsme si většinou odnesli ještě něco navíc. Že odpočívat můžeme teprve tehdy, až bude všechno hotové. A že pokud zrovna nic neděláme, měli bychom pro to mít dobrý důvod.
Jenže kdy je vlastně všechno hotové?
Prádlo se znovu zašpiní. Nádobí se znovu objeví ve dřezu. V práci přijdou další úkoly. Někdo bude něco potřebovat.
Pokud čekáme na chvíli, kdy už nebude vůbec nic k řešení, tak se odpočinku taky nemusíme dočkat.
Když si svou hodnotu měříme výkonem
Někdy už ani nepotřebujeme, aby nás někdo pobízel. Zvládneme to poměrně dobře sami. Měli jsme náročný den, ale večer máme výčitky, že jsme nestihli víc. Zvládli jsme spoustu věcí, ale myslíme hlavně na ty, které zůstaly nedokončené. A když si dovolíme celé odpoledne nic neřešit, máme pocit, že jsme ho promarnili.
Jako bychom museli na konci každého dne předložit důkaz, že jsme svůj čas využili správně.
Jenže naše hodnota se neměří počtem odškrtnutých úkolů.
Nejsme lepší lidé, když máme dokonale uklizeno. Ani horší, když si místo toho sedneme s knížkou.
Nejsme hodnotnější, když pracujeme přesčas. A nemusíme si připadat méněcenní, když potřebujeme odpočívat.
To všechno možná rozumově víme. Ale dovolit si podle toho žít bývá mnohem těžší.
Proč nás někdy znervózňuje ticho?
Ještě je tu jedna zvláštní věc.
Když jsme dlouho zvyklí být v jednom kole, může nám připadat nepříjemné, když se konečně zastavíme. Najednou není co řešit.
Žádný úkol, na který bychom se soustředili. Žádný problém, který bychom museli vyřešit. Žádná obrazovka, která by zaměstnala naši pozornost. A tak se ozvou myšlenky, které jsme během dne přeslechli. Únava, kterou jsme si nechtěli připustit. Nespokojenost, na kterou nebyl čas. Otázky, před kterými jsme možná trochu utíkali. A tak není divu, že někdy raději znovu sáhneme po telefonu nebo si najdeme další práci.
Být neustále zaměstnaní totiž může být i způsob, jak se vyhnout tomu, co se v nás odehrává.
Pleteme si často dvě různé věci.
To, že jsme zaneprázdnění, ještě neznamená, že jsme spokojení.
I odpočinek jsme proměnili v úkol
A když už si konečně řekneme, že bychom měli odpočívat, často to vezmeme pěkně zodpovědně.
Najdeme si nejlepší techniku relaxace. Přečteme si, kolik minut denně bychom měli meditovat. Začneme sledovat, jestli spíme dostatečně dlouho, chodíme dostatečně často na procházky a věnujeme dostatek času sami sobě. A najednou máme další seznam.
Tentokrát se sice jmenuje péče o sebe, ale pořád je to seznam věcí, které bychom měli zvládnout. Dokonce se nám může stát, že si začneme vyčítat, že neumíme správně odpočívat. A nejhorší na tom je, že se to celé řídí podle toho, co někdo někde řekl a ne podle nás samotných.
Přitom my nepotřebujeme žádnou metodu. V dětství nám to šlo samo.
Co takhle si jen sednout na balkon a dívat se na mraky. Nebo ležet na gauči a poslouchat hudbu. A nebo nedělat vůbec nic.
Vždyť to je také v pořádku.
Odpočinek nemusí být produktivní, aby měl smysl.
Co když dnes prostě nic nedoženeme?
Zkusme si představit jedno obyčejné odpoledne.
Přijdeme domů. Uděláme si čaj. Sedneme si. A když se ozve známé „Měla bych ještě…“, nemusíme ho hned poslechnout.
Můžeme si jen všimnout, že se objevilo, pousmát se a zeptat se sami sebe:
„Je to opravdu něco, co teď musím udělat? Nebo mám jen pocit, že bych měla být užitečná?“
Většinou zjistíme, že některé věci skutečně počkají. Že nemusíme odpovědět na každou zprávu okamžitě. Že nemusíme využít každou volnou minutu. Že nemusíme z každého dne vytěžit maximum.
A možná nám to zpočátku bude nepříjemné, protože učit se odpočívat bez výčitek může být pro člověka, který celý život něco dohání, docela nezvyklé.
Cílem není se celé odpoledne povalovat.
Úplně stačí, když si občas dovolíme pár minut, které nebudou ničemu sloužit. Ani našemu výkonu. Ani našemu rozvoji. Ani dokonalejšímu životnímu stylu. Ale tyhle minuty budou opravdu jen naše a pro někoho to bude výzva.
Život se neodehrává jen mezi splněnými úkoly
Když se ohlédneme za hezkými chvílemi svého života, kolik z nich bylo skutečně produktivních?
Možná si vybavíme dlouhý rozhovor, při kterém jsme zapomněli na čas. Procházku, na které jsme nikam nespěchali. Odpoledne s knihou.
Nebo chvíli, kdy jsme jen seděli vedle někoho blízkého a vůbec nic nemuseli říkat.
Nic z toho nemuselo mít konkrétní výsledek. A přesto to nebyl ztracený čas. My jsme si jen příliš zvykli posuzovat své dny podle toho, co jsme udělali. A trochu jsme zapomněli vnímat, jak jsme se v nich vlastně cítili.
Malé zastavení na závěr
Až budeme mít příště chvíli volna a v hlavě se ozve známé „Měla bych něco dělat“, zkusme si položit jinou otázku.
„Co kdybych teď nemusela vůbec nic?“
Možná nám bude chvíli trvat, než si zvykneme, že volný čas nemusíme obhajovat. Ale můžeme začít tím, že si ho alespoň přestaneme vyčítat. Protože náš život není jen seznam povinností, které je potřeba splnit. Povinnosti nám příjemné vzpomínky nevytvoří.
A třeba nám zrovna tenhle nový návyk vytvoří prostor, kde začneme znovu slyšet, co bychom si přáli.