Proč máme tolik trpělivosti se svými potížemi, ale tak málo se změnou?
Je to vlastně zvláštní.
Měsíce, někdy i roky dokážeme přehlížet, že nám není dobře. Jedeme na doraz, odkládáme odpočinek, překračujeme vlastní hranice a přesvědčujeme se, že to ještě nějak zvládneme. A když už nám tělo nebo psychika vystaví stopku, rozhodneme se, že s tím konečně něco uděláme. Objednáme se na terapii. Začneme měnit návyky. Vyhledáme lékaře. Možná zahájíme léčbu.
A pak čekáme.
Týden. Dva.
„Tak co? Už je to lepší?“
A pokud se nestane něco zásadního, začneme být nervózní. Možná zklamaní. Možná naštvaní.
Roky jsme žili určitým způsobem, ale změnu bychom nejraději měli hotovou do příštího úterý.
Samozřejmě ne každá nemoc vzniká stresem nebo tím, jak žijeme. A ne všechno dokážeme ovlivnit vlastními silami. Jenže u dlouhodobého přetížení, úzkostí a zažitých způsobů reagování často přehlížíme jednu podstatnou věc. To, co jsme si dlouho osvojovali, nejde dokázat změnit během několika dní. A přesto od sebe někdy očekáváme přesně to.
Když se necítíme skvěle, máme pocit, že se nic nezměnilo
Představme si obyčejné ráno.
Probudíme se a ještě než pořádně vstaneme, začneme kontrolovat, jak nám je. Buší srdce? Je tu napětí? Co žaludek? A co ta nepříjemná myšlenka ze včerejška?
Aha. Úzkost je pořád tady. Takže zase nic.
Jenže počkat.
Co když jsme včera zvládli situaci, které bychom se před měsícem vyhnuli? Co když jsme se po nepříjemném zážitku uklidnili za půl hodiny místo za celé odpoledne? Co když jsme poprvé řekli „ne“, aniž bychom se pak tři dny užírali výčitkami?
To se nepočítá?
Často se totiž soustředíme na jedinou otázku: „Už je mi dobře?“ A dokud odpověď nezní jednoznačně ano, všechno ostatní jako by ztratilo hodnotu. Jenže uzdravování ani osobní změna nebývají vypínač. Neexistuje jen poloha „nemocný“ a „zdravý“, mezi kterými se jednoho krásného rána přepneme. Mezi nimi se může odehrávat spousta důležitých věcí. A byla by škoda je všechny přehlédnout.
Čekáme na zázrak, a tak si nevšimneme pokroku
Máme rádi velké změny.
Den, kdy už se nebudeme bát. Ráno, kdy se probudíme úplně v klidu. Okamžik, kdy nám konečně dojde, že je všechno za námi. Takový výsledek bychom samozřejmě chtěli. Jenže co když skutečná změna vypadá mnohem obyčejněji? Třeba tak, že se bojíme, ale přesto někam jdeme. Že se objeví katastrofická myšlenka, ale tentokrát jí automaticky neuvěříme. Že máme špatný den, ale místo dalšího sebemrskačství si dopřejeme odpočinek. Že se úzkost vrátí, ale už víme, co nám může pomoci ji zvládnout.
Tohle všechno jsou změny, které bychom ještě nedávno možná nedokázali. A přesto je někdy odbydeme větou: „No jo, ale pořád mám úzkosti.“
Jako bychom uznávali jen vítězství, při kterém protivník definitivně opustí hřiště.
Přitom je obrovským vítězstvím už to, že nás přestal řídit.
Když se nám jednou nepovede, proč zahazujeme všechno ostatní?
Známe to i z běžného života.
Rozhodneme se, že budeme pravidelně odpočívat. Několik dní se nám to daří. Pak přijde náročný týden, staré návyky se vrátí a my si řekneme: „Vidíš? Stejně to nevydržím.“ Nebo se odhodláme k něčemu, čeho jsme se dlouho báli. Jednou to zvládneme. Podruhé také. Potřetí nás přemůže strach. A najednou jako by ty první dva pokusy nikdy neexistovaly. Proč?
Proč jeden nepovedený den někdy dokáže přebít deset těch, kdy jsme se snažili a něco se nám podařilo? Možná proto, že stále čekáme na důkaz, že už jsme se změnili definitivně. Jenže takový důkaz nám život většinou neposkytne. I když se posouváme, můžeme mít těžké dny. Můžeme se vracet ke starým reakcím. Můžeme potřebovat pomoc.
Pokrok neznamená, že už nikdy neuděláme krok zpátky. Znamená, že se postupně učíme, co dělat, když se to stane.
A pokud se náš stav dlouhodobě nelepší nebo se zhoršuje, není potřeba zatnout zuby a jen čekat. Právě tehdy má smysl znovu probrat léčbu či další podporu s odborníkem. Trpělivost není totéž co pasivita.
To, čemu věnujeme pozornost, dostává v našem životě víc prostoru
Zkusme si představit, že si každý večer sepíšeme všechno, co se ten den nepovedlo.
Jedna nepříjemná myšlenka. Dvě chvíle úzkosti. Tři věci, které jsme nestihli. A ještě ten rozhovor, ve kterém jsme měli odpovědět úplně jinak. Po týdnu budeme mít docela přesvědčivý seznam důkazů, že náš život stojí za starou bačkoru. Jenže co kdybychom vedle toho začali zaznamenávat i druhou stranu?
Co jsme zvládli, přestože nám nebylo dobře? Kdy jsme se zachovali jinak než dřív? Co už nás tolik nerozhodí? Kde jsme si konečně dovolili říct dost? Najednou by ten příběh mohl vypadat trochu jinak. Ne proto, že bychom si něco nalhávali. Ale protože bychom konečně přestali vynechávat polovinu skutečnosti.
To, čemu věnujeme pozornost, nemusí automaticky růst. Ale rozhodně to ovlivňuje, čeho si všímáme a jak svůj život hodnotíme.
Pokud budeme neustále hledat jen důkazy, že nám není dobře, dost pravděpodobně přehlédneme důkazy, že už některé věci zvládáme lépe.
A to by byla škoda.
Někdy máme víc trpělivosti se starými návyky než s novými
Tohle může trochu píchnout.
Dokážeme si roky říkat, že od pondělí začneme odpočívat, že už se nebudeme všem zavděčovat, že si konečně nastavíme hranice. A pak přijde pondělí.
Někdo nás o něco požádá, my automaticky souhlasíme, večer padneme únavou a povzdechneme si, že to zase nevyšlo. Starý návyk dobře známe. Je pohodlný alespoň v tom, že nás ničím nepřekvapí. Nový způsob reagování je naopak nezvyklý. Někdy nepříjemný. A hlavně nám zpočátku nejde tak přirozeně. Tak se vrátíme k tomu starému.
Není to o tom, že bychom byli líní nebo slabí. Ale proto, že změna vyžaduje vědomé úsilí právě ve chvílích, kdy ho máme nejméně. Ale jestli chceme něco jiného, nemůžeme donekonečna čekat, až nám nové chování půjde samo.
Nejdřív se musíme začít chovat trochu jinak. A teprve postupně nám to začne připadat přirozené.
Co si z toho můžeme odnést?
Nemusíme od zítřka obrátit život vzhůru nohama. A už vůbec nepotřebujeme další seznam povinností, kvůli kterému se budeme cítit neschopně.
Zkusme jen tři malé věci.
1. Přestaňme měřit pokrok pouze tím, jestli potíže zmizely
Místo otázky „Už jsem v pořádku?“ si občas položme jinou:
„Co dnes zvládám jinak než před měsícem?“
Možná je to maličkost. Ale i maličkost se počítá.
2. Všímejme si toho, co děláme, nejen toho, jak se cítíme
Pocity nemáme vždycky pod kontrolou.
Můžeme se bát, a přesto udělat něco důležitého. Můžeme být nervózní, a přesto si nastavit hranici. Můžeme mít náročný den, a přesto se k sobě zachovat lépe než dřív.
Někdy se náš život začne měnit dřív než naše pocity.
3. Dejme změně šanci, ale nebojme se změnit postup
Jedna terapie nemusí vyřešit všechno. Nový návyk se nemusí usadit za týden. A některé druhy léčby potřebují čas, aby se jejich účinek projevil. To ale neznamená, že máme ignorovat, když nám něco nesedí nebo nepomáhá. Můžeme být trpěliví a zároveň aktivní. Ptát se, hledat, mluvit s odborníkem, upravit směr.
Vydržet na cestě neznamená za každou cenu zůstávat na stejné stezce.
A co když se jednou ohlédneme?
Představme si, že za půl roku přijde situace, která by nás dřív úplně rozhodila.
Může se znovu objevit strach. Možná se nám rozbuší srdce a hlavou proběhne známá katastrofická myšlenka. Ale tentokrát už víme, co se děje. Nemusíme každé myšlence věřit. Nemusíme okamžitě utéct. Dokážeme si říct o pomoc, udělat pauzu nebo si připomenout, že nepříjemný pocit není automaticky předpověď katastrofy.
A když nám v tu chvíli dojde:
„Počkej. Vždyť já už to zvládám jinak.“
Asi to nebude velkolepý okamžik, nebude hrát hudba a nikdo nám nepředá diplom za úspěšné uzdravení. Ale bude to naše změna. A možná mnohem důležitější, než jsme si dokázali představit.
To, že ještě nejsme v cíli, neznamená, že stojíme na začátku.
Malé zastavení na závěr
Zkusme si dnes položit jedinou otázku:
„Co už dnes zvládám, co pro mě ještě nedávno bylo těžké?“
Nečekejme na velký objev. Možná nás napadne jen drobnost. Ale než ji odmávneme slovy „To přece nic není“, zkusme se na chvíli zastavit. Takhle totiž klidně může vypadat pokrok, na který už tak dlouho čekáme.
Jen jsme ho hledali úplně jinde.