Vědět nestačí.
Můžeš přesně vědět, co ti nedělá dobře. A přesto to dál dělat.
Můžeš vědět, že potřebuješ zpomalit. Že ti práce bere energii. Že v některých vztazích nejsi dobře. Že na sebe tlačíš víc, než zvládáš.
A přesto ráno vstaneš a pokračuješ stejně jako včera.
Protože vědět, co nechceš, ještě neznamená, že se ti uleví.
A právě tam začíná naše společná práce.
Tělo často ví dřív než hlava.
Hlava umí spoustu věcí vysvětlit.
Proč ještě vydržet. Proč teď není vhodná chvíle něco měnit. Proč to vlastně není tak špatné. Proč bys měl být spokojený s tím, co máš.
Jenže tělo se nedá přesvědčit argumenty.
Napětí. Únava. Neklid. Sevření. Nespavost. Úzkost.
Nevnímám je jen jako něco, čeho je potřeba se co nejrychleji zbavit.
Zajímá mě, co se skrze ně snaží dostat ke slovu.
Proto se nebudeme učit tělo znovu umlčet.
Budeme se učit mu znovu naslouchat.
Co je opravdu tvoje?
Od dětství se učíme, jak bychom měli žít.
Co je správné. Co se očekává. Co se sluší. Co znamená být úspěšný. Co bychom měli zvládat a co bychom naopak cítit neměli.
Něco z toho nám vyhovuje.
A něco jsme přijali za své tak dávno, že už nás ani nenapadne ptát se, jestli podle toho chceme dál žít.
Nejde o to zahodit všechno naučené a začít od nuly.
Jde o to začít rozlišovat.
Co je strach.
Co je zvyk.
Co je očekávání druhých.
Co je staré přesvědčení.
A co jsi ty.
A někde pod tím vším jsi pořád ty.
Věřím, že v každém z nás existuje část, která ví.
Někdo jí říká vnitřní hlas. Intuice. Duše. Někdo pro ni nepotřebuje žádné jméno.
Často ji ale přestáváme slyšet pod vrstvami povinností, strachu, očekávání a toho, jak bychom podle okolí měli žít.
Proto pro mě cesta k sobě není hledáním někoho nového.
Je spíš postupným odkládáním toho, co nám už nepatří.
Nechci ti říkat, jak má tvůj život vypadat.
Chci vytvořit prostor, ve kterém můžeš odpovědi objevovat po svém.
„Nemám na výběr.“
Tuhle větu znám velmi dobře.
Dlouho jsem jí věřila i já.
Dnes už ji vidím jinak.
Nemůžeme ovlivnit všechno, co se v našem životě stane. Nemůžeme změnit druhé lidi ani si jednoduše vybrat, že od zítřka už nikdy nebudeme mít strach.
Ale často máme větší prostor pro volbu, než si připouštíme.
Někdy je první volbou jen přiznat si, že něco už nechceme.
Jindy přestat opakovat něco, co už dlouho nefunguje.
Říct ne.
Odejít.
Zkusit něco jinak.
Požádat o pomoc.
Nebo si poprvé dovolit položit otázku:
Co bych si vybrala, kdybych se nebála?
Pro mě právě tady začíná návrat k sobě.
Ne tím, že strach zmizí.
Ale tím, že postupně přestane rozhodovat o celém našem životě.
Jak může vypadat naše společná cesta
Nemám jeden postup, kterým musí projít každý.
Každé setkání vychází z toho, co je právě potřeba.
Někdy je nejdřív potřeba zklidnit tělo a vytvořit prostor, ve kterém se dá vůbec přemýšlet.
Jindy budeme mluvit, hledat souvislosti a všímat si vzorců, které se v životě opakují.
Můžeme pracovat s dechem, pohybem nebo tichem. Meditaci můžeme využít jako něco, co si odneseš domů a vyzkoušíš po svém.
A někdy nemusíme sedět v místnosti vůbec.
Můžeme se projít.
Příroda pro mě není kulisa. Často pomáhá zpomalit, uvolnit tělo a mluvit otevřeněji než mezi čtyřmi stěnami.
Nejde o to vejít se do nějaké metody.
Jde o to hledat způsob práce, který dává smysl právě v danou chvíli.
Jak se můžeme potkat
Setkání může proběhnout osobně nebo online.
Ani délku setkání není potřeba předem vměstnat do přesně dané hodiny. Končíme ve chvíli, kdy má to, co potřebovalo zaznít,
svůj prostor — ne uprostřed věty jen proto, že odbila šedesátá minuta.
1 hodina — 1 090 Kč
1,5 hodiny — 1 490 Kč
2 hodiny — 1 690 Kč
Cena se odvíjí od skutečné délky setkání.
Stejně tak není předem daný počet ani frekvence setkání.
Někdo potřebuje přijít znovu brzy. Někdo si potřebuje nechat věci chvíli sednout.
Společnou cestu nemusíme naplánovat dřív, než na ni vůbec vykročíme.
© 2025 Cesta z úzkosti