Věřila jsem, že nemám na výběr.
Dlouho jsem žila život, o kterém jsem si myslela, že ho prostě musím zvládnout.
Byla jsem sama se dvěma malými dětmi, chodila do práce a fungovala. Dělala jsem, co bylo potřeba. A čím déle jsem takhle fungovala, tím víc jsem se vzdalovala sama sobě.
Pak přišla první panická ataka.
Myslela jsem si, že mám infarkt. Přijela záchranka, skončila jsem na pohotovosti a dozvěděla se, že potřebuju odpočívat.
Tak jsem si odpočinula.
Jeden den.
A pak jsem se vrátila do stejného života.
Myslela jsem si, že už jsem v pořádku.
Panické ataky se ale vracely.
Nakonec jsem vyhledala odbornou pomoc a dostala diagnózu vyhoření a úzkostné poruchy.
Antidepresiva mi pomohla. Ulevilo se mi a mohla jsem zase fungovat.
Jenže způsob, jakým jsem žila, jsem nezměnila.
Po téměř třech letech jsem léky vysadila. Říkala jsem si, že kdyby se něco začalo dít znovu, tentokrát už to poznám včas.
Nepoznala.
Přišel další pád.
A s ním něco, co jsem předtím neznala:
Strach, že už se z toho nikdy nedostanu.
Dostala jsem strach ze života.
Tentokrát už jsem nechtěla jen znovu fungovat.
Došlo mi, že nestačí čekat, až mi bude zase lépe.
Nechtěla jsem se dát dohromady jen proto, abych se mohla vrátit ke stejnému způsobu života, který mě sem přivedl.
Potřebovala jsem pochopit, co mě sem přivedlo — a začít žít jinak.
Poprvé jsem si dovolila opravdu zastavit.
Na půl roku jsem vystoupila z běžného kolotoče. Změnila jsem práci a začala se zajímat o něco, čemu jsem se do té doby vlastně moc nevěnovala.
O sebe.
Začala jsem číst. Učit se. Zajímat se o psychologii, o propojení těla a psychiky a postupně i o širší pohled na člověka.
O vnitřní hlas. O duši. O to, proč někdy žijeme úplně jinak, než uvnitř cítíme.
Hledala jsem odpovědi v knihách, kurzech, u druhých lidí i ve vlastní zkušenosti.
Postupně jsem si ale začala skládat ty svoje.
Začala jsem poznávat, kdo vlastně jsem.
Ne kdo bych měla být.
Ne jak bych měla žít, co bych měla zvládat nebo co by ode mě měli čekat ostatní.
Ale co je opravdu moje.
Co mi dává smysl. Co mi bere energii. Kde se přizpůsobuju. Kde říkám ano, i když uvnitř cítím ne.
Začala jsem znovu vnímat svoje tělo. Všímat si toho, co se ve mně děje, místo abych se to snažila přehlušit nebo překonat.
A postupně jsem si dovolovala měnit věci, které už se mnou nebyly v souladu.
Nešlo to najednou. A nešlo to bez strachu.
Ale čím víc jsem poznávala sama sebe, tím méně jsem potřebovala žít podle představ o tom, jak by můj život měl vypadat.
Dnes už se nesnažím mít odpovědi na všechno.
Postupně za mnou začali přicházet lidé s příběhy, ve kterých jsem poznávala něco ze své vlastní cesty.
Doplnila jsem si koučovací výcvik a začala propojovat to, co jsem se učila, s tím, co jsem sama prožila.
A časem mi došlo ještě něco.
Mojí rolí není mít pro druhého člověka správnou odpověď.
Protože jeho odpověď nemusí být stejná jako ta moje.
Můžu nabídnout svoji zkušenost. Ptát se. Naslouchat. Vytvořit prostor, ve kterém není potřeba nic předstírat ani dělat správně.
Můžu jít kus cesty vedle.
Ale tu vlastní cestu si každý potřebuje najít sám.
Bez masek.
Bez potřeby mít všechno vyřešené.
Tak, jak právě jsme.
© 2025 Cesta z úzkosti