O snech, které jsme přestali vyslovovat, o hlasech, které nám je rozmlouvají, a o odvaze znovu si něco přát.
Kdybychom se malého dítěte zeptali, čím chce být, až vyroste, možná nám odpoví, že popelářem, zpěvačkou nebo že bude mít vlastní záchrannou stanici pro opuštěná zvířata.
A my se usmějeme.Děti přece mají fantazii.
Jenže kdybychom se zeptali dospělého člověka, o čem sní, často dostaneme úplně jinou odpověď.
„Já? Ani nevím.“
„Na takové věci už nemám věk.“
„Teď musím hlavně zaplatit účty.“
„Raději nad tím nepřemýšlím.“
Jako bychom někde mezi dětstvím a dospělostí dostali nepsané pravidlo, že snění je hezké, ale jen do chvíle, než začneme žít skutečný život. A tak jsme se postupně naučili být rozumní.
Možná až příliš.
Sen, který jsme ještě ani nestihli vyslovit
Představme si, že někomu řekneme:
„Víš, já bych jednou chtěla bydlet někde u moře.“
A ještě než stačíme dodat, jak krásná je ta představa, přijde odpověď: „A jak bys to asi chtěla udělat? Víš vůbec, kolik to stojí? To si teď přece nemůžeš dovolit. Takové věci se stávají jen vyvoleným. Vrať se raději nohama na zem.“
A je po snění.
Přitom jsme neřekli, že zítra prodáme byt, dáme výpověď a odjedeme. Jen jsme si něco představili. Na malou chvíli jsme otevřeli dveře možnosti, která nás těší. A někdo nám je okamžitě zavřel s tím, že za nimi není nic reálného.
Možná to ani nemyslel špatně. Možná se o nás bojí. Možná sám kdysi snil a zklamal se. Možná jen věří, že je lepší nemít velká očekávání, abychom nebyli zklamaní.
Ale výsledek bývá stejný.
Příště už si svůj sen necháme pro sebe. A časem si možná přestaneme dovolovat i samotnou představu, abychom nemuseli zase poslouchat, že jsme mimo realitu.
Největšího kritika si nosíme v hlavě
Někdy ale nepotřebujeme nikoho, kdo by nám sny rozmlouval. Zvládneme to sami.
Napadne nás, že bychom chtěli změnit práci, naučit se malovat, cestovat nebo začít žít někde jinde. A náš rozum okamžitě zahájí poradu.
Kde na to vezmeš peníze?
Co když se ti to nepovede?
Co když budeš za hlupáka?
A co když zjistíš, že na to opravdu nemáš?
Během několika vteřin dokážeme vymyslet tolik překážek, že se nám náš sen začne zdát směšný. A tak ho raději odložíme.
Jenže tady se nám pletou dvě různé věci.
Snít a plánovat není totéž.
Když sníme, nemusíme ještě vědět, jak se k tomu dostaneme. Nemusíme mít peníze, zkušenosti ani připravený postup. Zatím jen zkoumáme, co nás přitahuje. Co v nás probouzí radost. Jaký život bychom si přáli, kdybychom na chvíli odložili všechny své obavy.
Na plánování bude čas později.
Rozum je skvělý pomocník, když potřebujeme řešit konkrétní kroky. Ale když ho pustíme ke slovu příliš brzy, může nám vysvětlit, proč nemá cenu ani začínat.
Kdy jsme přestali věřit, že něco můžeme chtít?
Možná jsme vyrůstali v prostředí, kde se hodně mluvilo o povinnostech a málo o přáních. Možná jsme často slýchali, že máme být vděční za to, co máme, a nevymýšlet si. Možná jsme zažili zklamání, po kterém jsme si řekli, že už se raději nebudeme na nic těšit. A možná jsme jen tak dlouho řešili práci, rodinu, peníze a starosti druhých, až jsme zapomněli přemýšlet o sobě. Když se pak někdo zeptá, co bychom si přáli, hledáme odpověď. Ale místo ní nám naskakuje seznam toho, co musíme.
Zaplatit. Zařídit. Dokončit. Vydržet.
Jenže naše povinnosti nejsou celý náš život. A to, že jsme se dlouho věnovali hlavně jim, ještě neznamená, že už nemáme žádná vlastní přání. Možná jsme jim jen přestali naslouchat.
Sen nemusí být velký, aby byl důležitý
Když se řekne splnit si sen, často si představíme něco velkolepého. Dům u moře. Cestu kolem světa. Vlastní podnikání. Úplně nový život.
Ale sen může vypadat i mnohem obyčejněji.
Chtěli bychom mít ráno čas v klidu posnídat. Přáli bychom si práci, ze které se nebudeme vracet úplně vyčerpaní. Toužíme mít malou zahrádku. Rádi bychom se naučili hrát na klavír. Nebo bychom chtěli mít kolem sebe lidi, se kterými můžeme být sami sebou.
To všechno jsou přání, která stojí za pozornost.
Nemusí být výjimečná. Nemusí nikoho ohromit.
Stačí, že jsou naše.
A někdy právě takové obyčejné přání odhalí něco důležitého.
Třeba že nám nechybí další dovolená, ale klid v každodenním životě. Že nepotřebujeme dražší věci, ale více svobody. Nebo že ve skutečnosti netoužíme po velké změně, ale po tom, abychom konečně měli čas na to, co nás těší.
Když máme před sebou něco, na co se těšíme
Dlouhodobé trápení dokáže náš svět zvláštně zmenšit.
Ráno přemýšlíme, jak zvládneme dnešek. Večer jsme rádi, že už je za námi. A zítřek vypadá jako další opakování téhož. V takových chvílích může být těžké představit si něco hezkého v budoucnosti.
Právě proto může mít i malé přání velký význam.
Připomíná nám, že před námi nemusí být jen další povinnosti. Že existuje také něco, na co se můžeme těšit. Něco, co bychom rádi poznali, vytvořili nebo zažili. Sen sám o sobě naše problémy nevyřeší. A pokud procházíme náročným obdobím, nemusíme mít sílu hned něco uskutečňovat.
Ale může nám vrátit kousek naděje. A někdy se z něj časem stane cíl. Ne povinnost, kterou musíme splnit. Spíš směr, kterým bychom se chtěli vydat.
Protože je rozdíl mezi životem, ve kterém se snažíme jen něco přežít, a životem, ve kterém máme také něco, k čemu chceme směřovat.
Nejdřív si dovolme snít. Až potom řešme jak.
Zkusme si teď představit, že na chvíli neexistuje nikdo, komu bychom museli své přání vysvětlovat.
Nikdo, kdo nám řekne, že jsme na to staří. Nikdo, kdo se zeptá, kde na to vezmeme. Nikdo, kdo začne vypočítávat všechny důvody, proč to nevyjde. Dokonce ani náš vlastní rozum nemusí mít hned připravenou odpověď.
A teď si položme otázku:
„Co bych si přál, kdybych se nemusel hned zabývat tím, jestli je to možné?“
Možná nás napadne něco úplně bláznivého.
Možná něco překvapivě jednoduchého.
A možná vůbec nic. I to je v pořádku.
Pokud jsme si dlouho nedovolovali nic chtít, nemůžeme očekávat, že se všechna naše přání okamžitě objeví. Ale můžeme jim začít vytvářet prostor. Třeba při procházce. Při odpočinku. Ve chvíli, kdy nemusíme nic řešit. Až nás nějaká představa potěší, nemusíme ji hned podrobit výslechu. Můžeme ji prostě chvíli nechat být.
A co když se ze snu stane cíl?
Některé sny zůstanou krásnými představami.
A to je naprosto v pořádku. Ne každý sen musíme proměnit ve skutečnost, aby měl smysl.
Ale občas se objeví takový, který se k nám vrací. Pořád na něj myslíme. Představujeme si, jaké by to bylo. A postupně zjišťujeme, že bychom to vlastně chtěli zkusit. Teprve tehdy může přijít na řadu rozum. Ne aby nám vysvětlil, proč to nejde. Ale aby nám pomohl hledat, co by jít mohlo.
Možná se hned nemůžeme přestěhovat k moři. Ale můžeme začít zjišťovat, co by taková změna obnášela. Možná nemůžeme okamžitě opustit práci. Ale můžeme prozkoumat jiné možnosti. Možná se bojíme začít s něčím novým. Ale můžeme udělat první malý krok. A možná nakonec zjistíme, že původní sen se během cesty trochu změnil.
Cílem není za každou cenu dokázat, že jsme měli pravdu. Cílem je přibližovat se životu, ve kterém nám bude lépe.
Malé zastavení na závěr
Až si příště dovolíme o něčem snít a v hlavě se okamžitě ozve:
„A jak bys to asi chtěl udělat?“
Zkusme si odpovědět:
„To ještě nevím. Teď si to jen představuji.“
Nemusíme mít připravený plán, ani svůj sen někomu obhajovat. A už vůbec nemusíme dokazovat, že se nám jednou splní. Třeba se opravdu nikdy neuskuteční. Ale i tak nám může připomenout něco, na co jsme v každodenním shonu zapomněli.
Že máme právo něco chtít. Že náš život nemusí být složený jen z povinností. A že budoucnost nemusíme vnímat pouze jako další seznam problémů, které nás čekají.
Někdy totiž cesta k lepšímu životu nezačíná tím, že víme, co máme udělat.
Začíná tím, že si znovu dovolíme představit, jak bychom chtěli žít.