Přečti si

O snech, které jsme přestali vyslovovat, o hlasech, které nám je rozmlouvají, a o odvaze znovu si něco přát.   Kdybychom se malého dítěte zeptali, čím chce být, až vyroste, možná nám odpoví, že popelářem, zpěvačkou nebo že bude mít vlastní záchrannou stanici pro opuštěná zvířata. A my se usmějeme.Děti přece mají fantazii. Jenže kdybychom

O odpočinku, který si nemusíme zasloužit, a o zvláštním pocitu, že bychom pořád měli dělat něco užitečného. Konečně máme chvíli pro sebe. Nikdo nic nechce. Telefon nezvoní. Práce je pro dnešek hotová, nebo alespoň počká do zítřka. Sedneme si s kávou, podíváme se z okna a… „Neměla bych raději vyprat?“ „Co kdybych alespoň uklidila kuchyň?“ „Taky

Malé každodenní kroky, které mohou snížit zahlcení a vrátit nám trochu sil. Někdy moc dobře víme, co nám v životě nedělá dobře. Může to být práce, do které každé ráno odcházíme se staženým žaludkem. Možná vztah, ve kterém už dlouho nejsme šťastní. Nebo způsob života, při kterém se neustále staráme o všechny ostatní, ale na sebe

Proč máme tolik trpělivosti se svými potížemi, ale tak málo se změnou? Je to vlastně zvláštní. Měsíce, někdy i roky dokážeme přehlížet, že nám není dobře. Jedeme na doraz, odkládáme odpočinek, překračujeme vlastní hranice a přesvědčujeme se, že to ještě nějak zvládneme. A když už nám tělo nebo psychika vystaví stopku, rozhodneme se, že s tím